28 Artoisský durič
Artoisský durič je v současnosti používán k lovu se střelnou
zbraní. Je pracovitý i v obtížných podmínkách, jeho rychlost je
střední, ale je vytrvalý.
- Na pláních: vzhledem k jemnosti nosu je způsobilý vypracovat stopy
zajíce.
- V lese: vzhledem ke svým nepopíratelným kvalitám výborně pracuje ve
vzrostlém lese na srnčí zvěři.
- V houštinách: protože je odvážný, bravurně může nahánět vzpurnou
černou zvěř.
- A navíc: je to pes otužilý, obdařený jedním z nejúchvatnějších
hlasů, výjimečně výrazným, který je daleko slyšitelný; šest až osm
vyrovnaných tříbarevných artoiských honičů tvoří malou láji, schopnou
udělat radost i nejnáročnějšímu psovodovi.
Klasifikace FCI: Skupina 6 – honiči, barváři a plemena příbuzná.
Sekce 1.2 – střední honiči. S pracovní zkouškou. Krátký výtah
z historie: Toto plemeno, někdy nazývané též pikardský honič, bylo
hojně rozšířené při historických lovech (štvanicích) v době
Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. A bylo velmi oblíbené. Byl to úžasný
zážitek, sledovat tyto psy, hlásící zajíce vytrvale celou hodinu
i v suchém počasí. Pan Coulteulx de Canteleu ve svém díle „Rukověť
francouzského parforsního lovu“ (Manuel de vénérie francaise, 1890) mluví
rovněž s obdivem o atroiském honiči. Uvádí, že artézská rasa byla
v jeho době prokřížená a bylo těžké najít čistokrevné jedince,
avšak přesto se zachovalo ještě několik čistokrevných jedinců tohoto
plemene, nejlepšího pro lov zajíce. Proto umístil tyto vybrané jedince,
představitele plemene, do velkého psince v pařížské zoologické zahradě,
aby se s nimi seznámila široká veřejnost. Ke konci XIX. století a na
počátku XX. se o restauraci původního typu artoise pokoušel pan Levoir
v Pikardii, aniž by však toho dosáhl. Během tohoto období a na počátku
I. světové války jiný pikardský chovatel, pan Mallard, dominoval v chovu
této rasy. Ale i když choval velice krásné psy, jak o tom svědčí
četná uznání z výstav psů, tito již nebyli vždy v původním typu,
jaký popisují staří autoři. Po II. světové válce se mělo zato, že
artoiský honič se zařadil mezi plemena, která zmizela navždy. Ale pan
Andréchy v Buigny les Gamaches v kraji Somme se rozhodl na počátku 70. Let
XX. stoleté zrekonstruovat toto rasu. Díky jeho nadšení a také práci paní
Pilat, získává tento honič znovu svoje místo.
Celkový vzhled: Pes dobře stavěný, svalnatý a nepříliš dlouhý,
působící dojmem energie a síly. Důležité proporce: Výška/délka
těla………………………………..mezi 10:10 až 10:11. Výška
hrudníku/výška v kohoutku……………okolo 1:2. Šířka
mozkovny/délka hlavy………………….okolo 8:10. Vlastnosti-povaha: Je to
statný a otužilý pes s velmi jemným nosem, dobře se držící ve smečce,
vyrovnaný a společenský;
Hlava: Část mozková: Mozkovna: silná, široká, dost krátká, oblá,
svrchu zploštělá, s nevýrazným týlním hrbolem. Stop: výrazný Část
obličejová: Nos: černý, velký, s dobře otevřenými nozdrami. Pysky:
horní překrývá spodní a musí být dostatečně vyvinutý, aby při
bočním pohledu utvářel dojem hranaté čenichové partie. Nosní hřbet:
rovný, při pohledu z profilu středně dlouhý. Líce: suché. Zuby:
nůžkový skus, horní řezáky překrývají spodní v těsném doteku, zuby
jsou správně postaveny v čelistech. Oči: vzhledem k šířce fronty nejsou
posazeny příliš blízko u sebe, jsou okrouhlé, nejsou vsazeny hluboko,
jejich pohled je melancholický a milý, zbarveny jsou tmavě hnědě. Sliznice
vnitřní stany víček nesmějí být vidět. Uši: zavěšené ve výši
očí, jemné, široké na konci oblé, téměř ploché a dosti dlouhé,
dosahující k začátku nosu. Krk: Středně dlouhý, silný, s nepatrným
lalokem.
Tělo: Hřbet: široký a pevný. Bedra: mírně klenutá. Kyčle: mírně
klesající k zádi, která je svalnatá. Hrudník: široký a dlouhý, dost
hluboký, neboť hrudní kost dosahuje do výše loktů. Slabiny: vyplněné.
Źebra: dobře klenutá.
Ocas: Silný, dost dlouhý, nesený srpovitě, nikdy ne přetočený
dopředu. Hrudní končetiny:
Celkový pohled: přední končetiny jsou silné a rovné. Záprstí: lehce
šikmé. Lopatky. šikmo uložené a svalnaté Lokty: postavené v oce těla.
Tlapky: mírně protáhlé, silné, ale dostatečně sevřené. Polštářky
jsou černé a kompaktní. Pánevní končetiny: při pohledu zezadu se sedací
hrbol, střed stehna, hlezno, zánártí a tlapka nacházejí v téže ose.
Stehna: dlouhá a svalnatá. Kolena: silná a středně úhlená. Zánártí:
krátké a silné. Pohyb: Pravidelný a snadný. Kůže: Dost silná.
Zevnějšek Srst: Krátká a dost přiléhavá. Zbarvení: Trikolorní,
tmavě pálené, přecházející k odstínu zaječímu nebo jezevčímu,
s pláštěm nebo s velkými plotnami. Hlava je obvykle plavá, někdy
s příměsí černé.
Váha: Průměrně 28–30 kg. Výška: Kohoutková výška: Psi i feny
53 – 58 cm s tolerancí 1 cm.
Chyby: Všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za chyby
a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti. Hlava:
- Mozkovna úzká, střechovitě klenutá.
- Čenich příliš špičatý.
- Horní pysk nedostatečně spuštěný a přiléhající.
- Uši nasazené pod linií očí, krátké, ne dost ploché.
- Oči světlejší, zřejmá šilhavost.
- Krk příliš dlouhý nebo štíhlý.
Tělo:
- Hřbetní partie příliš dlouhá, hřbetní linie měkká, prosedlá.
- Ocas příliš dlouhý, křivý.
Přední končetiny:
- Strmě uložená lopatka.
- Vybočené lokty.
- Strmé záprstí.
- Měkké tlapky.
- Prsty otevřené, příliš dlouhé.
Zadní končetiny:
- Plochá stehna.
- Hlezna strmá, příliš uzavřená nebo příliš otevřená.
Zbarvení:
Povaha:
Vyřazující vady:
- Chybějící typ (jedinec nedostatečně typický.
- Předkus, podkus.
- Oči příliš světlé.
- Slabé končetiny.
- Zbarvení odchylné od předepsaného standardu.
- Velmi husté stříkání.
- Kohoutková výška vybočující z hranic, předepsaných standardem.
- Jedinec bázlivý nebo agresivní.
- Anatomické anomalie.
- Viditelné invalidní změny.
Poznámka: Všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata
kompletně sestouplá v šourku.